Žula — nejrozšířenější volba
Žula (granit) dominuje české dlažební tradici díky dostupnosti místních ložisek a vynikající odolnosti. Materiál vzniká pomalým tuhnutím magmatu hluboko v zemské kůře, což mu dodává rovnoměrnou krystalickou strukturu a vysokou pevnost v tlaku.
Pro dlažební účely se žula těží zejména v těchto oblastech:
- Mrákotínsko (Vysočina) — světle šedá až béžová žula s jemnou zrnitostí
- Lipnicko (Vysočina) — tmavší šedá žula, populární pro vozovky
- Karlovarský masív — žula s výraznou bílou živcovou kresbou
- Písecko — hrubozrnná světlá žula, dříve hojně využívaná pro velkou kostku
Žulová kostka a deska odolávají mrazu, chemickým rozmrazovacím prostředkům i mechanickému opotřebení. Při mokrém povrchu je třeba sledovat skluznost — leštěná žula může být při dešti kluzká, čehož se při pokládce předchází povrchovou úpravou (štoukování, drážkování).
Čedič — odolnost v industriálním měřítku
Čedič (bazalt) je vulkanická hornina s jemnou strukturou a tmavou, téměř černou barvou. V Čechách se využívala především v severočeském a středočeském regionu, kde jsou soustředěna hlavní ložiska (okolí Doupovských hor, Českého středohoří).
Čedičová dlažba je extrémně tvrdá a odolná vůči mechanickému opotřebení, takže se prosadila zejména na průmyslových plochách, nádvorech a exponovaných místech s těžkým provozem. Nevýhodou je vyšší hustota materiálu (přibližně 2,9–3,0 g/cm³), která zvyšuje náklady na dopravu a instalaci.
Charakteristická tmavá barva čediče se po dlouhodobém používání neprosvítá ani nebledne, což je výhodou pro celoživotní estetiku povrchu. Čedičové mlatové povrchy jsou dnes poměrně vzácné a nacházejí se zejména na severní Moravě a v průmyslových areálech Severočeského kraje.
Pískovec — měkčí, ale historicky ceněný
Pískovec je sedimentární hornina s výraznou texturou a relativně teplou barevností (béžová, okrová, načervenalá). V česky historickém stavitelství byl pískovec po staletí základním materiálem pro klenby, portály, sochy i jako dlažební desky v interiérech.
Omezení pískovce pro exteriérové použití
Exteriérové použití pískovce jako dlažby má zásadní omezení: materiál je porézní a citlivý na mraz. Voda pronikající do pórů a opakované zmrazování způsobují odlupování povrchu. Z tohoto důvodu je pískovec vhodný zejména pro:
- chráněné chodníky pod arkádami a podloubími
- interiérové dlažby historických objektů
- schody ve výsušném prostředí
- venkovní terasy s vhodným spádem a odvodněním
Vápenec a mramor — reprezentativní materiály
Vápenec a jeho přeměněná forma mramor se v českém venkovním dlažbářství uplatňují výjimečně — především pro estetické a reprezentativní plochy. Jejich tvrdost je nižší než u žuly nebo čediče, a proto jsou náchylnější k opotřebení při intenzivním provozu.
Příklady použití zahrnují vstupní plochy veřejných budov, nádvoří historických paláců nebo pěší zóny v centrech menších měst. Světle kresebná struktura mramoru dodává prostoru vizuální lehkost, ale vyžaduje pravidelnou údržbu a impregnaci.
Novodobé alternativy — betonová dlažba
Technologický pokrok 20. století přinesl betonové dlažební prvky imitující přírodní kámen. V masovém využití dosáhly nižší pořizovací ceny a snadnější manipulace. Pro historická centra a památkové zóny jsou však zakázány — Národní památkový ústav ve svých metodických pokynech jasně specifikuje, že v chráněných územích se musí používat výhradně přírodní kámen odpovídající původnímu materiálu.
Zdroje: Geologická ústav AV ČR, Národní památkový ústav, Encyklopedie českého stavitelství